14.12.2011
14. prosince 2011 v 17:18 | R
|
plyne den za dnem
Jak lehce, jsem se vypořádala s tím že jsme zůstali pouze tři. Táta netáta, je nám tu bezněj líp. I když to už vím dávno. Ale opravdu mě nepřestává stále překvapovat. Mladšímu bráškovi asi týden po té co chodil Mikuláš s čerty donesl nadílku kterou bráškovi nechal Mikuláš u táty. Nejkomičtější na tom bylo hlavně že já od něj nedoslala vůbec nic (né že by mě to trápilo, to opravdu né) ale bráška dostal všechno dvakrát. Dvě Kindr vajíčka, dvě čokošky, dvě Marsky, dvě Tribiky apod. Opravdu jsem se musela smát. Další skvělou věc jsem se dozvěděla dnes. Náš "milovaný" tatínek, nemá peníze na to aby zaplatil alimenty, ale aby poslal své udájné "přítelkyni" peníze na letenku z Finska k nám do České republiky a koupil jí nový telefon, na to peníze má. Jak směšné. Letenka stála údajně jenáct tisíc, které tatínek poslal paní na účet, no a z přítelkyně se nakonec vyvrbila nějáká paní z Hradce Králové, která takovím to způsobem tahá z blbích opravdu blbích chlapů prachy. A že je můj táta blbej o tom fakt nechobiju. Fakt se můžu jen smát. Tatínek taky pěkně vyměkl. Asi se mu stýzká po tom,že mu pečení huluby lítali do rovnou do huby a teď si je musí upéct sám. (přirovnání)
Také dostal bráška kterého se otec ptal kdy za ním příjde na návštěvu (tatínek se odstěhoval pouze do jiné části města/vesncie) a osmiletý kluk který má pouze na práci chodit do školy mu odpověděl že nestíhá a nemá čas.
Maska úsměvu
9. prosince 2011 v 21:15 | R
|
Povídky
Byla vždy rozesmátá, vtipná, každý den měla úsměv na tváři a nikdy tomu nebylo jinak.Nechtěla aby ji někdo nikdy neviděl brečet. Byla oblíbená, krásná, měla blond vlasy do půl zad, štíhlá a měřila sotva přes 150 cm. Každá dívka jí měla co závidět, ovšem měli ji rádi. Vždy dokázala poradit a rozesmát. S kýmkoliv se dokázala bavit. Dokázala udržet tajemství, spolužáci se jí svěřovali s nejtěššími problémy které se jim zdáli neúnosné, nevyřešitelné. Ona se nad nimi však vždy zasmála,poronesla že jsou i daleko horší problémy ale dokázala poradit. Se spolužáky se vždy bavila jen tak všeobecně nebo jen o nich. O sobě nikdy neprozradila nic důležitého. Nikdo o ní nevěděl jaká vlastně ve skutečnosti je a jaké má problémy. Ráno před zrcadlem nasadila tu svojí usměvavou masku a večer ji před zrcadlem zase sundala a šla se slzami v očích spát. Nechtěla aby ji někdo nikdy neviděl brečet. Nechtěla přidávat mámě starosti, dyt pro ni to také musí být hrozně těžké. Jak ráda by vrátila čas o několik let zpátky, na ten nehraný smích. Nechtěla se schovávat pod maskou, večného smíchu. Už ji to unavovalo. A rozhodla se tedy jít naproti svému cíli. Další den ji spolužáci postrádali ve škole. Chyběl jim ten rozzářený obličej. Každý sebemenší úsměv, radostný smích, dívku ubíjel. Před osmy lety dívku její strýc znásilnil, tři roky na to se dívce rozvedli rodiče, a dívka stratila tátu, který o ni nestál a dívka to velice těžce nesla. Po všech těch hrůzách které v sobě dusila, se snažila vzpamatovat, když jí doktorka po všechn těch hrůzách oznámila, že má malou pravou plýci a postupem času, se začne dusit a je pak otázkou několika let možná měsíců, kdy se dívka udusí. Existovala jedna jediná možnost jak ji zachránit. Zaplatit operaci. Bohužel na tu její maminka neměla finance. A věřím, že jako každá matka chtěla pro svou dceru jen to nejlepší. A tak tedy dívka konečně sundala masku věčného smíchu, a opouštěla naši zem k nebeským branám s opravdovím lehkým úsměvem.
30.11.2011 aneb den který se mi zapíše do paměti
1. prosince 2011 v 17:50
|
plyne den za dnem
Bylo to myslím o velké přestávce kdy se mi po telefonu donesl náznak té zprávy, která mě šokovala víc než bych kdy myslela. Bylo to pro mě těšší než jsem kdy myslela. Přitom jsem se na celí tento okamžik těšila posledních několik měsíců. Ale teď je to divný. Možná ještě divnější než to bylo předtím.
Můj "milovaný" tatínek se odstěhoval. Pravou je že ikdyž jsem poslední dobou nechtěla nic jiného, celkem mě to zaskočilo. Snad ještě víc než to že máma, podala žádost o rozvod. Asi mi to všechno začalo docházet až teď. Mého "milovaného" tatínka ze srdce fakt nenávidím i když ho mám prostě pořád moc ráda. Když včera řekl mladšímu bráškovi:'"čau tak já du!" neudržela jsem ten příval breku co samovolně přišel (samozdřejmě až když jsem byla sama) I když mi tento člověk ublížil tím že řekl že nejsem jeho dcera (samozdřejmě že jsem, nemyšleno biologicky) a když mě dva měsíce po té co se mi omluvil vyhodil z domu. Pořád ho mám ráda, a je mi strašně opravdu staršně líto že mě můj vlastníí otec nechce! Tak to by byla první věc, přes kterou se snažím dostat jak nejrychleji a nejjednodušeji to jde.
Další věc je ta že se budem muset přestěhovat. A to zdřejmě do nedalekého města. To by mi ani nevadilo. Ale zdřejmě budem muset bydlet v paneláku. A co můj pejsek? V poslední době mám Bettinu radši než kdy jindy. Pomáhá mi dostat se přes to všechno. Můj přítel mi taky pomáhá, ale je to docela prd platný. Nejhorší na tom je že všechno tohle je jen kvůli mě!!! Nechci aby máma věděla jak mě to vzalo, protože vím že to udělala hlavně kvůli mě.
A tak mám z dnešního dne radost, ale zároveň mě to i tíží na mém srdíčku. Je to takový problém který se nedá jen tak vyřešit, smazat. Přátelům se moc nechlubím. A stejně ta jedna věta: "Bude to dobrý, dej tomu čas" o to opravdu nestojím. To vím sama. A nechci aby mě litovali. Lítost fakt ráda nemám !!!
29.11.2011
29. listopadu 2011 v 17:37
|
plyne den za dnem
Když už i psycholog a pedagog v jedné osobě řekne že jsem v podstaně nenormální, nepochybuji o své psychice už ani náznakem. Prakticky je vlastně docela normální že nemůžeme chovat dvoje city k jednomu člověku. Když jsem se pouze čistě "hypoteticky" zeptala zda je možné mít rád osobu kterou v podstatě nenávidím protože mi kdysi před několika měsíci udělala velikou ozonovou díru do srdíčka, pan profesor mi čistě "hypoteticky" řekl že v podstaně nejsem normální ale nabídl mi i některá opoctatnění, jako např. že záleží proč doto dotyčného nenávidíme nebo opačně dotyčného máme rádi. Jelikož vůbec neumím dobře lhát kor když jde o takovou to věcm jistě na mě poznal že mluvím z vlastní zkušenosti a určitě né jenom on. Tak že jsem vlastně čistě "hipoteticky" považována za blázna. Ale co to už vím od svích 11ti let. Kdy se z malého, poslušného dítka stal pubertální výjev. A co jsem se teda vlastně dozvěděla? Vůbec nic nového. A jak tomu mám čelit? Tož na to mi asi nikdo
28.11.20011
28. listopadu 2011 v 17:11
|
plyne den za dnem
Och jak kruté, pesimistické, směšné. I kdyby dnes byl dům plnej lidí budu tu sama. Jak již poslední doubou velice často. Ke všemu je tu všude hrozná zima. Venku dneska bylo krásně. Snažila jsem se slunéčko přímo vycucnout aby mi dalo dobrou náladu, sílu, optimismus a přitom jako by to bylo úplně naopak. Zítra jedu na intr. Ves středu máme odevdat čtenářák a měla bych pomalu dohánět známky. To sou mi vyhlídky. Rodiče se mi rozvádí. Toho pána co s náma zatím ještě furt bydlí už nemůžu ani vidět. Snažím se mu vyhýbat jak jen můžu ale je to docela těžké v domě o 3 společných místnostech myšleno obývák, kuchyň, jídelnu. Do toho to mého "skvělého" utrpení se mi v pátek rozbil netbook, takže jsem odkázaná na velice pomalí PC z roku raz, dva před naším letopočtem, který je umístěn v obýváku. Další důvod proč se tomu cizímu pánovi nemůžu vyhnout. Oprava netbooku stojí 550,-Kč což je v naší situaci opravdu velká částka. Tedy nezbydemi nic jiného než jít "žebrat" k prababičce jestli by nám nepůjčila nějáké peníze. Jak se mi to příčí. A však věřím že jednou prostě bude líp doufám. Je to takový malí světýlko uprostřed nekočného tunelu ve kterém sem tam svítí bodová lampa.
první článek =)
28. listopadu 2011 v 12:53
Chtěla jsem se rozepsat, i když nevím o čem bych zrovna psala. Jelikož je 28.listopadu a venku svítí sluníčko, na psaní se slušeně řečeno vykašlu a půjdu se projít a užít sluníčka =)